S Kiki v Japonsku

Poslední dobou se víc a víc známých vydalo do Japonska a všem se tam moc líbilo, tak jsme se na podzim rozhodli, že se tam taky podíváme. Nikdy jsme nebyli v Asii a Japonsko se zdálo jako dobrý start. Navíc máme tak rádi japonskou kuchyni.

Během jednoho výletu jsme stihli Tokio, Ósaku, Kjóto i Hirošimu – a cestou zjistili, že Japonsko je opravdu krásná a bezpečná země, kterou bych všem doporučil navštívit.

Mé nadšení pořádně začalo druhý den ráno v Tokiu, samozřejmě vyhlášeným rychlovlakem. Kiki to jméno “Shinkansen” připomínalo jedno české slovo, takže jsme pak už Japonsko brázdili jedině “šimpanzem”. Na takovýhle blbosti jí užije!

V jednom úseku jsem si z GPS zaznamenal rychlost – asi 290 km/h – a zároveň jsem si uvědomil, jak vlak jede neuvěřitelně potichu a hladce, že vám to ani nepřipadá zvláštní. Mezi Kjótem a Hirošimou jsou hory, což znamená desítky kilometrů tunelů. Vlak touhle obrovskou rychlostí stráví v tunelu klidně 5 minut v kuse. Vůbec nechápu, jak to dokázali postavit. Cestou na západ z Tokia si zkuste koupit místenku na pravé straně a při dobrém počasí se vám poštěstí výhled na nejvyšší horu Japonska - Fuji.

Při vystupování není radno otálet. Vlak stojí v zastávce dohromady asi dvě minuty a pak jede dál. Celá ta legrace taky něco stojí – naše jednosměrná jízdenka mezi Tokiem a Hirošimou vycházela zhruba na 20 000 jenů, což je něco okolo 2600 Kč. Není to tedy úplně levný špás, ale když si člověk uvědomí, že za to projede půl země v maximálním pohodlí, pochopí, proč Japonci na dálky radši jezdí “šimpanzem” než autem.

Veřejná doprava obecně je v Japonsku kapitola sama pro sebe. Všechno je choreografie. V Tokiu jsme vystoupili na pár velkých stanicích, kde se v jednom místě potkávají rychlovlaky, normální vlaky, metro i autobusy, a přitom to nevypadá jako nádraží v panice, ale jako mraveniště, kde každý ví přesně kam jde. Cedule jsou všude, vždy i v angličtině, barevně kódované, a snadno zjistíte kam máte jít. Spojů navíc jezdí hodně, takže skoro nikdy nečekáte.

Pak jsou tu ty drobné praktické věci, kterých si člověk všimne, až když ho přestanou bolet nohy. Třeba veřejné záchody. V Japonsku je mají skoro na každém rohu – v parcích, u stanic, na nádražích, u turistických atrakcí – a hlavně jsou čisté. Stejně všudypřítomné jsou skříňky na věci. Na cestách často řešíme kam s těžkým kufrem nebo batohem, ale v Japonsku to nikdy nebyl problém.

V restauracích je zase hezky vidět, že přemýšlí prakticky. Na začátku dostanete vlhčený ubrousek na ruce a na každém stole nebo pod ním bývá nějaký košík, věšák nebo aspoň háček, kam si odložíte bundu, kabelku, batoh. Se slzou v oku jsem se také přesvědčil, že v Japonsku, na rozdíl od Kanady, umí natočit pivo.

Samostatná kapitola je jídlo. Ramen - nudlovou polévku - jsme měli asi osmkrát a pokaždé byl jiný a luxusní. A jestli má Japonsko nějakou formu “fast foodu”, jsou to “conbini”, tedy večerky. 7-Eleven, Lawson, FamilyMart. Tam si koupíte všechno od toastů přes oběd v krabičce až po ponožky. To jídlo je tam opravdu překvapivě dobré a čerstvé, takže jsme tam kupovali snídaně. Dá se říct, že celá dovolená byla hlavně o plánování, kdy budeme mít zase místo v žaludku na další pochoutku.

Tokio na nás zapůsobilo hlavně kombinací všeho dohromady. Uprostřed města stojí císařský palác obklopený vodním příkopem. Město je to obrovské, ale dá se velmi snadno a rychle přejíždět metrem. O pár stanic dál je třeba nejvyšší věž na světě Skytree, ze které vidíte město roztažené pod sebou do nekonečna. Shibuya se svým přechodem, kde se lidstvo vlní ve všech směrech najednou, a Shinjuku, kde se člověk může snadno ztratit mezi neony. Jsou takové ty obrázky, které znáte z internetu, a najednou se v nich sami pohybujete.

Ósaka má jinou atmosféru. My se tam vydali hlavně kvůli zábavnímu parku Universal Studios Japan. Kousek od něj je také jedno z největších akvárií na světě. Mají tam i žraloky obrovské. Bydleli jsme ve čtvrti Dótonbori, kde se večer všechno rozsvítí a máte pocit, že jste se ocitli uvnitř největší turistické pasti na světě. Je to takové asijské Times Square. Obrovské světelné nápisy, kraby lezoucí po fasádách, vůně grilovaného jídla z každého okénka. Líbil se nám taky Ósaka Castle a vyhlídka z budovy Umeda Sky Building.

Kjóto je proti Ósace klidnější, i když turistů je tam asi stejně. Nejznámější Fushimi Inari, tedy “Tisíc bran”, je kopec obsypaný oranžovými torii, které člověka vedou nahoru a pořád dál, až má pocit, že z nich nikdy nevyleze. Kiyomizu-dera visí na svahu nad městem a nabízí výhled, který je v západu slunce tak kýčovitý, až to člověku ani nevadí. Tō-ji Temple s obrovskou pagodou byl další připomínkou, že o historii Japonska mě na gymplu moc nenaučili.

Hirošima zajímala hlavně Kiki. Peace Memorial Museum a okolní park člověku připomenou, že tohle není jen další hezké město, ale místo, kde se historie zkoncentrovala do jednoho okamžiku. Atomový dóm, původně budova od českého architekta, tam stojí jako kostra dřívějšího města a je těžké kolem něj jen tak projít a nemít stažený žaludek. O to silnější je kontrast s ostrovem Itsukushima, kam se jede trajektem a kde uprostřed moře stojí slavná brána torii. Když je příliv, brána jakoby plave ve vodě, při odlivu k ní můžete dojít po bahně.

Za těch dvanáct dní jsme určitě nestihli ani malinký zlomek toho, co Japonsko nabízí. Určitě ale dost na to, abychom pochopili, proč se do Japonska tolik lidí vrací. Já se z dovolených vždycky těším domů a pak nemám nějakou dobu chuť cestovat. Tahle byla ale jiná. Nějak se tam pořád v myšlenkách vracím. Japonsko na mě udělalo ohromný dojem.