Dominikánská republika
Jednou za čas pořádá Vojtův zaměstnavatel setkání vedení firmy mimo jejich sídlo v Torontu. Vojta o tom nikdy na blog nepsal, protože je to prostě pracovní cesta, ale podíval se s nimi mimo jiné do Phoenixu v Arizoně a Savannah v Georgii. Pro Kanaďany už cestování do USA není co bývalo, tak letos padla volba na Dominikánskou Republiku. Firma dovolila vzít s sebou doprovod, pokud si zaplatí letenku a jídlo v hotelu. V Dominikánské republice jsme ještě nebyli. Je to tak daleko, že se tam v blízké budoucnosti Vojta znovu nepotáhne, a navíc firma vybrala velice luxusní hotel. Tak jsme se rozhodli, že pojedu s ním.
Do Dominikánské republiky jsme se vydali s několikadenním předstihem s tím, že strávíme pár dní v oblíbeném letovisku Punta Cana. Cesta od nás kamkoliv je docela náročná, ale po 20 hodinách a čtyřech letištích jsme se dostali na místo. V Punta Cana jsme si to užili. Neplánovali jsme žádné aktivity, dny jsme trávili na krásné pláži blízko ubytování a ochutnáváním místní kuchyně. Těšila jsem se, že si procvičím španělštinu, kterou se už nějakou dobu snažím naučit, ale všichni tam mluvili anglicky. Punta Cana je zkrátka místo uzpůsobené pro turisty, čemuž odpovídají i ceny, které jsou srovnatelné s Kanadou (tohoto fenoménu jsme si všimli už posledně v Mexiku). Nicméně pláž byla skoro prázdná, teplota perfektní, moře průzračné a navíc jsme se nespálili, takže celkem idylická dovolená.
Následovala ta (pro Vojtu) pracovní část cesty. Já jsem byla oficiálně pozvaná pouze na uvítací večeři první den. V našem ubytování v Punta Cana nás vyzvedl luxusní taxík, který nás odvezl do hotelu, kde se konalo firemní setkání. Jedná se o nový all-inclusive resort v oblasti Miches, který leží asi 90 minut cesty autem od Punta Cana.
V tak drahém hotelu jsme ještě nikdy nebyli. Noc tam stojí $750 (USD). Měli jsme velká očekávání. Cena byla také částečně důvod, proč mě Vojta vzal s sebou - abychom si oba vyzkoušeli, zda to stojí za to. Mysleli jsme, že dorazíme mezi prvními, ale v podstatě ihned po vstupu do areálu jsme potkali prezidentku firmy.
Jakmile jsme vlezli do hotelového bazénu, zjistili jsme, že kromě regulérních hotelových hostů je tam asi 40 dalších zaměstnanců. Ukázalo se, že firma vzala na výlet nejlepší obchodní zástupce s rodinami a až potom následovalo setkání s technickým vedením firmy, což zahrnuje Vojtu. Pro mě to byl kulturní šok - naposledy jsem Vojtovy kolegy viděla před pěti lety na vánočním večírku v Torontu.
Naštěstí obchoďáci jsou velice zdatní v udržování konverzace, takže stačilo mít v ruce sklenici s alkoholem a usmívat se. Při uvítací večeři první večer jsem se seznámila s Vojtovými kolegy a šéfem. To, že je hotel all-inclusive znamená, že jídlo a pití je “zadarmo” - již zahrnuto v ceně. To se hodně projevilo. Alkohol tekl proudem, až číšníci nestíhali obsluhovat. Z Toronta jsem si pamatovala, že Vojtova firma opouští bar jako poslední, často po zavíračce. K tomu došlo i tentokrát, obsluha se nás nemohla zbavit. Nakonec museli vypnout hudbu a zhasnout světla. My jsme šli spát, ale někteří údajně pařili až do rána. Pro mě byl první večer hlavní úkol tvářit se inteligentně a neudělat ostudu. Snad se to povedlo.
Následující tři dny měl Vojta pracovní program: prezentace, plánování, večerní párty. Já jsem využívala zázemí hotelu. Poprvé v životě jsem šla sama na večeři do restaurace. Dny jsem trávila na pláži s knihou nebo na lekcích jógy. Poslední den měl Vojta volno. Prozkoumali jsme služby, co hotel nabízí. Vyzkoušeli jsme si paddleboardy a pokusili se porazit únikovou hru, což se nám bohužel nepovedlo. Přišlo nám, že místnost nebyla ve výchozím stavu - narazili jsme na několik podezřele napůl vyluštěných nápověd, tak jsme to vzdali. Při odchodu se nám paní od hry snažila něco vysvětlit o problémech s wifi, ale moc anglicky neuměla. Takže se nikdy nedozvíme, jestli jsme jen nebyli dost chytří, nebo jestli byla hra skutečně rozbitá.
Poslední den se také hrál olympijský hokejový zápas mezi Českem a Kanadou. Skupina Kanaďanů se domluvila s vedením hotelu, že nám na sledování zápasu otevřou hotelový sports bar dřív než obvykle. Do sports baru nás pustili krátce po začátku zápasu, který zapnuli pouze na jedné z dvaceti televizních obrazovek, navíc bez zvuku. V baru ze záhadných důvodu také nikdo nevěděl, jak rozsvítit světla. Takže jsme tam drželi takovou tichou hodinku.
Během druhé třetiny se zaměstnancům hotelu podařilo v baru rozsvítit a rozchodit zvuk zápasu. Bohužel krátce na to vypadl obraz. My jsme nakonec ztratili trpělivost a šli jsme na pláž.
Cestou zpátky na letiště nás vezl hodný pán, co si se mnou celou cestu povídal španělsky. Mluvil pěkně pomalu, bylo mu dobře rozumět. Vyprávěl mi, že jeho starý přítel byl řidič kamionu, jel na Haiti (což je na druhé části ostrova než Dominikánská republika), a tam ho snědli kanibalové. Nevím, jestli bych tomu měla věřit nebo jestli potřebuju ještě trochu zapracovat na porozumění španělštině, nicméně můj cíl procvičit si jazyk byl tímto splněn.
Po příletu zpátky jsme našli naše zaparkované auto pod vrstvou sněhu, kterou jsme museli v sandálech a bez bund odházet, než jsme se mohli vypravit vyzvednou kocoura od paní na hlídání a hurá domů! Dominikánská republika se nám líbila, ale příště zkusíme zamířit zase někam jinam.