Jak jsme jeli na divokou vodu

Před mnoha a mnoha lety jsem na kánoi závodně jezdil vodní turistiku po českých řekách, a tak se považuji za člověka, který o vodě leccos ví. V Britské Kolumbii jsme s Kiki objevili rafting s místními agenturami, tedy vodácké výlety, na které nepotřebujete žádné zkušenosti a dokonce ani nemusíte umět plavat. Bezpečnost zajišťuje krátká instruktáž, obrovský nafukovací člun, který nejde snadno převrhnout, a instruktor, který vás vytáhne zpátky, když z něj přece jen vypadnete. Kiki tuhle službu využívá pravidelně.

Kiki se vodáctví líbilo a před lety objevila třídenní kurz jízdy na kajaku na divoké vodě. Já se jí hned jal vysvětlovat, že je velký rozdíl, jestli sedíte na obrovské nafukovací lodi s instruktorem za zády, nebo jedete na velmi vratkém plastovém plavidle, kde jste sám sobě kapitánem, kormidelníkem i navigátorem. Já na kajaku trošku dřív jezdil a o to jsem měl větší pochybnosti, že se to někdo může naučit za pouhé tři dny a navíc prý až do obtížnosti divoké vody WW III.

Letos jsem se ale nechal udolat a zaplatili jsme si na začátku července výše zmíněný kurz. Ten provozuje raftingová agentura Endless Adventures na řece Slocan. V kurzu jsme byli my dva s Kiki a k tomu další čtyři lidi různého věku: postarší Angličan, chlapík z nedalekého Nelsonu, který nám připomínal Alexandra Supertrampa z filmu Útěk do divočiny, a dvojice kamarádů, Španěl a Brit. Náš instruktor byl 22letý Quebečan Collin. Po rozdělení výbavy a kajaků jsme začínali na klidné vodě na Slocan Pools.

Ten den bylo hezky teplo, a tak nám moc nevadilo, že prvním úkolem bylo vyjet na vodu a schválně se převrátit. Na tomhle kajaku totiž máte tzv. špricdeku (anglicky “skirt”), která zamezuje, aby do kajaku voda tekla horem okolo vašeho trupu. V momentě, kdy se neplánovaně ocitnete hlavou dolů, tak je potřeba špricdeku strhnout a z kajaku ladně vystoupit. Jelikož je jízda hlavou dolů pro začátečníky obvyklá, trénuje se to hned na začátku.

Collin nás ale vzápětí učil, že máme v kajaku hlavou dolů zůstat a plácat rukama do dna kajaku, čímž dáváme najevo, že potřebujeme záchranu. Instruktor nás ujistil, že pak bleskově přispěchá na pomoc a otočí nás na tu správnou stranu hladiny. Vystupovat z kajaku na divoké vodě hlavou dolů se totiž příliš nedoporučuje. V tu chvíli jste mimo loď a na pospas proudu vody, kamení a větvím. Když doplavete na břeh a pochytáte vybavení, tak vás pak čeká zdlouhavé vylévání vody, což všechny ostatní zdržuje.

Jako další jsme se učili správně pádlovat, zatáčet, rovnat směr, naklánět se na jednu či druhou stranu. Největším problémem bylo paradoxně jet rovně. Krátké kajaky na divokou vodu mají plochá dna, což pomáhá obratnosti, ale kajak sám od sebe nedrží směr. Ten se musí neustále korigovat drobnými záběry a kajak se při nich nesmí moc naklánět do stran, což nám všem dělalo potíže.

Při jednom ze cvičení se nám převrátila Kiki. Rychle jsem zhodnotil situaci. Byl jsem od ní asi deset metrů a Collin, který koukal opačným směrem, asi dvacet. Kiki samozřejmě, dle instrukcí, zůstala v kajaku a pečlivě plácala do dna, žádajíc záchranu. Vyjel jsem jí na pomoc, ale nedařilo se mi ji převrátit zpátky. Kiki, stále hlavou dolů a nemajíc šnorchl, už trochu modrala. Konečně si ji všiml Collin a začal hulákat, že přece může z kajaku vylézt, cožpak nedávala pozor, když vysvětloval, jak správně strhnout špricdeku? Kiki teprve teď došlo, že kvalifikovaná záchrana nepřijde, a vyplavala ven. Vysvětlovala mi pak rozrušeně, že se Collina několikrát ptala, jestli ji opravdu zachrání, i když bude trochu dál, a on ji ujišťoval, že je na kajaku rychlý jako drak a prý ať nemá obavy. Kiki optimistické představy o krasojízdě na divoké vodě pomalu uvadaly.

Odpoledne se do údolí začal valit hustý kouř z lesních požárů, které k létu v Britské Kolumbii bohužel patří stejně spolehlivě jako komáři. Náš instruktor byl z kouře čím dál víc nesvůj, až nakonec prohlásil, že dýchat tohle není zdravé, a výuku ukončil o hodinu dřív s tím, že nám ji druhý den nahradí. Na večeři jsme zajeli do Nelsonu, kde jsme si chytře vybrali vyhlášenou restauraci bez klimatizace a s dokořán otevřenými okny, takže jsme vlastně večeřeli v udírně. Noc jsme pak strávili ve stanu s respirátory na obličeji v marné snaze usnout.

Další den jsme ze stojaté vody pokročili na horní úsek řeky Slocan, kde voda vytéká z jezera a je klidná a vhodná na trénink. Ráno jsme trénovali výjezd do proudu a závěs do vracáků (anglicky “eddy”), což je místo za velkou překážkou, kde proud teče proti hlavnímu proudu řeky. Vodáci vracáky využívají, když potřebují v proudu zastavit. Nám s Kiki to celkem šlo, ale náš britský kolega Mitch plaval snad pětkrát a měl toho viditelně až po krk. Následovalo klidné splutí řeky s asi hodinovou pauzou u krásné říční pláže. Tam nás Collin spolu s dalšími instruktory učil eskymácký obrat, jehož cílem je převrátit kajak a svoji osobu z pozice nevhodné pro život do pozice vhodnější pro život. Tento chvat patří mezi zásadní dovednosti, které se aspirující kajakář musí naučit z pochopitelných důvodů co nejdříve. Několika z nás, včetně mě, se to párkrát podařilo.

Třetí a poslední den nás konečně čekalo splutí skutečně divoké vody — dolního toku Slocanu. Na tohle splutí nám všem dali místo našich plastových kajaků kajak nafukovací. Ten si představte jako miniaturní raft pro jednoho člověka. Výhodou je, že je o něco více stabilní, a když z něj vypadnete, můžete do něj zase vlézt. Nevýhodou je horší kontrola a manévrovatelnost. Vypluli jsme plni odvahy a všichni projeli několik prvních peřejí bez ztráty květinky.

Instruktoři měli jméno pro každý kámen a každou vlnu a nad každým úsekem nám vysvětlovali, kudy to přesně jet. Poslední z velkých peřejí se jmenuje Faccina Rapids a je to nejtěžší úsek, kde obtížnost dosahuje WW III. Řeka na asi 500 metrech prudce klesá a zatáčí do údolí. Vodák musí nejprve projet sérii asi metrových vln “Elevator Waves”. Pro nás začátečníky už tohle bylo na hraně našich dovedností. Po každé vlně se propadnete o metr dolů a s vodou v očích a obličeji máte jen pár vteřin se rozhlédnout na vrcholu další vlny, než se vše zopakuje. Problémem ale je hlavně velká vlna ke konci peřeje, které přezdívají “Turbocharger”.

Collin vysvětlil, že Turbocharger je prvek divoké vody zvaný “díra” (anglicky “hole”), což byl dost přesný popis. V určitý moment se před vámi ve vodě objeví několikametrová propast, která se na opačné straně zvedá v zeď vody vystřelující kolmo nahoru. Tahle vlna v podstatě nejde projet, aniž by vás převrátila, proto je nutné se jí vyhnout šikmo vpravo.

Nasměrovat se mi ale kajak do úzkého bezpečného průjezdu nepodařilo. Vlna mě prakticky katapultovala z nafukovacího kajaku. Dle instrukcí jsem se snažil kajak obrátit a vlézt do něj, nicméně se mi to podařilo jen zčásti. Collin mi hodil pádlo, ale já seděl na konci kajaku obkročmo a řítil se řekou pozadu. Collin na mě začal křičet, že teď opravdu musím začít pádlovat, protože směřuji přímo na obrovský kámen. Přes moji hrdinskou snahu jsem na kámen najel, ten mě znovu vyhodil z kajaku přímo do zpěněné vody pod kamenem, kde jsem prý celý zmizel. Tohle celé nemohlo trvat déle než nějakých deset vteřin. Z naší skupiny se převrátilo několik dalších lidí, ale ani mně, ani nikomu jinému se nic nestalo.

Dole jsme naložili kajaky na auta a vyjeli znovu nahoru proti proudu. Teď, když jsme řeku lépe znali, nechal nás instruktor přesednout do plastových kajaků. Kiki si radši nechala ten nafukovací. Při druhém splutí jsem měl nervy na dranc. Po proplavání Turbochargeru mě opustilo sebevědomí a třásl jsem se strachy před každou peřejí. Druhý sjezd jsem ale k vlastnímu překvapení zajel čistě. Průjezd okolo nejtěžších míst jsem zvládl lépe, protože plastový kajak byl obratnější. Role se tentokrát obrátily a plavala Kiki, naštěstí také bez úhony. Druhým splutím kurz oficiálně končil, ale zájemci mohli jet ještě potřetí, a přes drobné váhání jsem se k nim nakonec přidal a opět to sjel bez plavání.

Kurz kajaku na divoké vodě jsme s Kiki oba považovali za velký úspěch. Oba nás to bavilo a naučili jsme se spoustu nového o řece a divoké vodě, hlavně ale to, na které úseky kterých řek si troufneme sami. Zatím nemáme koupené kajaky, ale dost o tom uvažujeme. Kiki si jako první cíl dala naučit se eskymácký obrat, aby už nikdy nemusela plácat do dna a čekat, až ji nějaký “drak” zachrání. A já si za ty tři dny vyzkoušel všechny role, o kterých jsem jí na začátku tak moudře přednášel, a k nim ještě jednu navíc: trosečníka.