03. 11. 2015

Kanadský Halloween

Když jsem bydlel v roce 2010 v Texasu, Halloween jsem propásl, protože jsem byl v malém městě a ve špatné věkové kategorii. Tentokrát se nám však s Kiki podařilo pořádný Halloween zažít a poznat, jak ho slaví Kanaďani.

Jeden z mých tří šéfů (Quay) nás na sobotní večer pozval na Halloweenskou party ke svým známým. Pozvání jsme s nadšením přijali a večer se vydali metrem na Fairview Terminus odkud nás Quay vzal autem na ostrov Laval, což je třetí největší město v Québecu, nicméně je tak blízko Montréalu, že je to spíš takový suburbs.

Quay je francouzský Kanaďan čínského původu stejně jako všichni jeho přátelé, kteří se té akce zúčastnili. Dozvěděli jsme se, že jsou to tzv. “boat people” - lidé, kteří utíkali z Vietnamu po válce na lodích. Číňani do Vietnamu nejdříve prchali před komunistickým režimem, jen aby o několik let později museli prchat znovu. Spoustu lodí se stovkami lidí tehdy nenávratně zmizelo a nebo byli utečenci zabiti piráty či uneseni. Ti, co přežili, pak imigrovali hlavně do USA, Kanady a Austrálie; dohromady jich bylo okolo jednoho milionu.

Číňani, které jsme poznali, se do Kanady dostali jako malé děti, takže zde chodili do školy a jejich hlavním komunikačním jazykem je francouzština. Mimo to umí kantonštinu, rozumí mandarinštině a většina samozřejmě i anglicky. Nás přijali velice vřele, všichni se nám představili a nezapomněli představit ani děti, kterých tam bylo spousta. Navíc všichni přinesli hory jídla a dálší vařili, nejen čínskou kuchyni ale také vietnamskou, francouzskou a mexickou. Při našem ochutnávání nás nenápadně pozorovali a dohadovali se, co nám nebude chutnat.

Moc mi chutnala jejich smažená rýže s krevetami, pálivé nudle se sezamovou omáčkou či tradiční vietnamská krabí polévka Bún rieu. Kromě toho, stejně jako zbytek Québecu, mají velice rádi pivo a jsou plně zasaženi celosvětovým trendem mikropivovarů, takže bylo na výběr snad z deseti druhů piv.


Po tomto menším obžerství se už nedočkavé děti navlíkaly do kostýmů, a k mému překvapení se dospělí nenechali zahambit! Kostýmy tu mají praktické, většinou mají něco jako velkou mikinu ve tvaru zvířete, aby jim venku nebyla zima.
               K.
Kiki dostala kostým čarodějnice a já schytal upírský plášť. Pak se celá naše banda (snad 30 lidí) přesunula do ulic a začla postupně obcházet domy a somrovat sladkosti. Nekoledují tu jen děti, ale někdy i dospělí, všichni se divili, že jsme si taky nevzali nějaký pytel na sladkosti. Někteří halloweenskou výzdobu berou smrtelně vážně, což uvidíte na fotkách. Když se dětičkám už lámala záda pod tíhou cukru, oběhly ještě posledních pár domů a všichni jsme se přesunuli zpět do domu hostitele.

Děti do sebe hned začly rvát sladkosti, ale údajně jim to vydrží jen pár dní a zbytek zásob potom ujídají skoro celý rok až do dalšího Halloweenu. Děti se tady tváří, že vůbec neumí anglicky, ale Vojta je nakonec odhalil, jak nás odposlouchávají a pochechtávají se. :) Dospělí pak pokračovali v pití a diskutování. U našeho gauče, kam jsme se s Kiki uchýlili, se za zbytek večera vystřídalo několik zajímavých lidí, kteří si s námi chtěli povídat. Jeden z nich byl běloch Stefan, manžel jedné z Číňanek, který v osmdesátých letech navštívil Československo a vyprávěl nám svoje zážitky při hledání někoho, kdo umí v Praze anglicky. Měl tam tenkrát navštívit nějakého doktora a hrozně se divil, že pan doktor žil v obyčejném malém bytě, když kanadští doktoři mají více než desetinásobek průměrného platu. Ptal se, jestli máme tatínky ve straně a vzpomínal na to, jak mládež na pražském nádraží nosila deset let starou módu. Zajímalo ho, jak se mají lidé v ČR dnes a co všechno se změnilo.

Druhý člověk, který se k nám přisunul byl zase běloch - manžel jedné z Číňanek. Jmenoval se Dave a byl už lehce pod parou. Ten byl pod parou spíš těžce, ale byl to zatím jediný člověk, který se mnou velmi pomalu prohodil pár základních frází ve francouzštině. Líbilo se mu, že se učíme jeho jazyk. Nějak jsem z jeho blábolení vydedukoval, že je pravým nefalšovaným frankofonním separatistou, ale že prý už by teď pro separaci nehlasoval, že byla tenkrát (1995) jiná doba. Krom toho se nás ptal, proč tady vlastně chceme být, když je naše země tak skvělá, že to přece není žádná “Afrika”.

Nejdřív jsem měl radost, že se někomu takhle líbí ČR, než mi po jeho několika dotazech došlo, že o ČR nic neví, jen je silně proti imigraci a nenápadně nám naznačuje, že když po nás nikdo v ČR nestřílí, nemáme mít na žádnou práci v Kanadě nárok. Vše nicméně probíhalo velice přátelským tónem.


Pak už se nás jen s dalšími lidmi pokoušel naučit quebecké nadávky, které jsou velice specifické. Vypadalo to, že moc nezáleží na výslovnosti, jako spíš na tom, aby do toho člověk vložil ty správné emoce. :) Z historických důvodů je tu většina sprostých slov spojena s křesťanskými zvyky. Nadávkou je tu v překladu třeba: baptismus, kalich, Golgota, hostie, Mojžíš a hlavně “tabarnak”, což se dá velmi modulárně používat podobně jako anglické F-word.

Večer to byl skutečně plný zážitků a oběma se nám moc líbilo takhle nahlédnout do rodiny skutečných Kanaďanů. Zase mi to připomnělo, jaký je propastný rozdíl mezi žitím v cizí zemi a žítím tam jako součást tamní rodiny. Spousta studentů v dnešní době sice jezdí do zahraničí třeba přes program Erasmus, ale nemohou přece tamní kulturu vůbec pochopit, když bydlí na koleji a netráví čas v rodině. Stejně tak jako my. Teď v Montréalu sice bydlíme, chodíme do práce, chodíme nakoupit a třeba si i najdeme nějaké přátele, ale skutečně pochopit místní kulturu by nám takto zabralo desítky let.

Je dobré být proto cizím kulturám otevřený, respektovat je, zahodit předsudky a nedělat ukvapené závěry. Země, ve které člověk vyrůstá, má na něj obrovský vliv a kulturní vzdělání na českých školách bohužel neexistuje, což jen ukazují události posledních dní. Možná by každému prospělo se na pár dní mrknout do Montréalu a zjistit, jaké směsice barev, náboženství, pokrývek hlav, jazyků a názorů zde mohou zcela spokojeně žít. Věřte mi, není to vůbec zlé!

Vojta