13. 6. 2016

Hurá do hor!

Při našem výletu do NYC jsme kousek za kanadskými hranicemi projížděli nádhernými horami Adirondacks. To jsme ještě netušili, že se do nich za pár týdnů podíváme! Naši skvělí kamarádi Honza s Petrem nás s sebou vzali na pořádný “hike” a rozhodně to stálo za to.

Vydali jsme se přímo do té nejdrsnější části, která se jmenuje High Peaks. Po příjezdu na parkoviště jsme hned narazili na zásadní problém - Petr si zapomněl spacák! Jelikož to byl měl být dvoudenní výlet, byl to trošku problém. Nakonec si z auta sebral dvě deky a šlo se na věc. My s Kiki bohužel nebyli dobře vybavení, takže jsme měli spacáky přivázané z venku na malé batohy - dost nepohodlné. Na cestu jsme si také museli půjčit anti-medvědí soudek na jídlo, jelikož v Adirondacks je spoustu medvědů a obzvlášť na jaře jsou velmi aktivní.

Vyrazili jsme hned na cestu po takové lesní turistické “dálnici”. Jak jsme ale postupovali dál do hor, cesty se začli zužovat a terén se před námi rychle zvedal. Trasy však byly výborně udržované a značené, kde bylo třeba byly vytvořeny žebříky či mosty přes bahno takže se šlo dobře. První den jsme se skrze horský průsmyk Avalanche Pass pronikli do srdce hor a utábořili se u jezera Colden.

V přírodním parku Adirondack se smí kempovat jen na vyznačených místech, buď ve stanech, a nebo ve vybudovaných přístřeškách. My jsme jeden takový se štěstím našli a utábořili se. Sdíleli jsme ho se dvěma Quebečany a jedním Američanem z New Jersey. Ti byli vybavení jak kdyby šli na Mount Everest (včetně maček), takže na naše věci koukali trošku nevěřícně. Půjčili nám však keramický filtr na vodu, pomocí něhož jsme si mohli doplnit chybějící zásoby pitné vody na další den. Voda v jezeře sice vypadala krásně čistě, ale prý v ní byla nějaká “bobří horečka”, takže nebyla pitná.


Večer nás přišel zkontrolovat strážece parku - ranger. Chtěl vidět, že jídlo skutečně ukládáme do správných nádob a že ho nemáme přes noc u sebe. Vyprávěl, že medvědi se v minulosti naučili obcházet všechna kempovací stanoviště a krást lidem jídlo, z čehož pak medvědům bylo špatně. Proto se začlo jídlo přivazovat do výšky na stromy, ale někteří medvědi přesto dokázali to jídlo dostat na zem, takže teď začli používat metodu těch nerozbitných soudků.

Druhý den jsme se jednohlasně rozhodli zdolat horu Mount Colden vysokou 4715 stop. Většinu cesty vzhůru jsme museli jít přímo po odhaleném skalním masivu, který byl sice velmi příkrý ale zároveň tak hrubý, že vůbec neklouzal a cesta vlastně byla poměrně pohodlná. Na vrcholu hory už nerostly stromy, jen keře a byl tam údajně zachovalý unikátní alpinský ekosystém z prvohor.

Po vrcholovém kochání a obědu jsme začli sestupovat zpět do údolí k parkovišti. To se pro mě překvapivě ukázalo jako nejtěžší úsek naší výpravy. Nekonečná cesta z kopce po kamenech a náročných stezkách (včetně říčních koryt) byla vyčerpávající a moje lýtka už vypovídala službu. Kiki si k mému úžasu ani jednou nepostěžovala a neúnavně hopkala z kamene na kámen. No jo, holky toho jak je známo vydrží víc. Vše nakonec dobře dopadlo a šťastně jsme dorazili až k autu a posléze zpět do Montréalu.

Adirondacks jsou skutečně nádherné hory a doufám, že se vám budou líbit aspoň na našich (a Honzovo) fotkách, kdybyste se náhodou nemohli přijet podívat osobně!

Vojta