14. 7. 2016

Ďáblova díra

Vojtův šéf se rozhodl nás vzít na výlet, který pořádal kolega jeho manželky. Instrukce nebyly úplně jasné: “Oblečte si teplé věci, které můžete vyhodit. Potřebujete helmu, čelovku a gumové rukavice“. Kromě jedné čelovky a jedné helmy jsme neměli nic. Koupili jsme si tedy gumové rukavice na uklízení a vyrazili jsme.

Když jsme přijeli k jeskyni Trou du Diable, St-Casimir, naši průvodci se nejprve oblékli do montérek a gumovek a pak nám ukázali, že místo čelovek mají tzv. karbidku. To je karbid vápenatý, který po smísení s vodou vytváří hořlavý plyn. Tenhle plyn si vedli hadičkou od pasu na helmu, kde škrtli sirkou a hned měli světlo. Výprava mohla začít. U vchodu do té temné díry jsme zjistili, že se vlastně jedná o jeskyni, kterou vyhloubila malá řeka. Všichni jsme do ní naskákali a šli. Jednoho nešťastného kolegu v džínech, který se nechtěl namočit, museli po pár metrech sundavat pomalu ze stropu, protože jinak to suchou nohou nešlo.

Jeskyně měla délku asi 1000 metrů, což není moc, nicméně v naprosté tmě, pod zemí a s mokrýma nohama to není žádná slast. Na konci trasy nám náš průvodce Michael ukázal škvíru ve stěně, že tudy se máme vypravit teď. Plazili jsme se skulinou, která byla vysoká tak 40 cm. Já jsem měla smůlu, že jsem byla předposlední a za mnou už jenom Michael - rychlý jako blesk a ještě s otevřeným ohněm na hlavě.

Hořelo mi za patami, tak jsem trochu poháněla Vojtu před sebou. Po několika nekonečných metrech se skulina zatočila a my jsme získali více prostoru k pohybu. Výška byla teď asi 70 cm, akorát že tak do půlky byla voda. Místy se dalo jít po čtyřech, zbytek jsme se plazili ve studené vodě a bahně. Když jsme se dostali k našemu startovnímu bodu, všichni vylili vodu z rukavic a jako poslední dobrodružství jsme šli jeskyní zpátky bez světel. Takovou tmu jsme snad ještě nikdy neviděli.


Udělali jsme si pěkné fotky před a po a jeli na oběd. Zcela náhodou jsme s sebou měli náhradní oblečení, a to nám přišlo hodně vhod. Stavili jsme se ve vesnické restauraci, ještě jsme v takové s Vojtou nikdy nebyli. Servírky se snažily, nicméně anglicky moc neuměly a zklamanému Vojtovi přinesly jiné jídlo než to, které chtěl (stejně měli jenom poutine, tak je to celkem jedno).

Tohle dobrodružství se nám moc líbilo, klidně bychom si to zopakovali, i když podle historek, které nám naši průvodci vyprávěli, se nejedná o zrovna bezpečné hobby. Druhý den jsme se skoro nemohli hýbat. Takhle procvičené tricepsy jsem snad ještě nikdy neměla.

Kiki