Rok ve velkoměstě
Tenhle rok uběhl opravdu neuvěřitelně rychle. Za chvíli je tu rok 2018 a já si pamatuji jako by to bylo včera, kdy jsem v lednu 2017, poprvé, za volantem pronajatého minivanu, na vlastní oči spatřil CN Tower. Stavbu, která se brzo stala moji nejoblíběnější v Torontu, a u které do dneška zakláním hlavu a zírám na tu neuvěřitelně impozantní železobetonovou hromadu.
Letošek byl rokem spousty nových zážitků a vjemů. Už od začátku jsem byl v podstatě v jednom kole, zvykal jsem si na prostředí nové firmy, sháněl bydlení a pomýšlel na to, co tu budu dělat bez Kiki, která se rozhodla, naštěstí dočasně, jet zpět do Čech.
Naučil jsem se řídit na nejrušnější dálnici v Kanadě, na silnici, která má až dvanáct pruhů jedním směrem. Po každodenním dojíždění do práce do blízkého města Mississauga jsem zjistil, že se vůbec nemá cenu rozčilovat, když řidič přede mnou odmítne použít blinkr nebo rozsvítit světla v šeru a prostě se s tím smířit a ani na setinu nepolevit z pozornosti.
Potkal jsem celou řadu zajímavých lidí, z různých kultur a vyznání a hltal jejich pohled na svět. S kolegou, který jen před nedávnem s rodinou odešel z Turecka před terorem Erdogana, jsem diskutoval o náboženství, protože v něm pomalu uhasínal plamen Islámu a sledoval jsem jeho boj s zařazením mezi islámské Turky v Kanadě, kteří to nedokázali pochopit. Sám si také nebyl jistý v jaké víře vychovávat svého syna a ukázal mi, že i ateismus, absence víry, je vlastně také volba, kterou za naše potomky děláme. Také mi připomněl jak důležitou roli hrálo Turecko respektive Osmanská říše ve formování moderní Evropy.
Můj šéf byl ruský žid, který do Kanady odešel už jako sedmiletý. Od něj jsem sondoval jak třeba nahlížejí dnešní Rusové na satelitní státy jakou byla naše republika. Poslouchal jsem vyprávění o brutální šikaně ruských židů v porozpadové a pokrokové Moskvě nebo o tom jak do Kanady pašovali ručně tkané koberce, jelikož to bylo to jediné, co jim režim dovolil ze země odvézt.