17. 12. 2017

Rok ve velkoměstě

Tenhle rok uběhl opravdu neuvěřitelně rychle. Za chvíli je tu rok 2018 a já si pamatuji jako by to bylo včera, kdy jsem v lednu 2017, poprvé, za volantem pronajatého minivanu, na vlastní oči spatřil CN Tower. Stavbu, která se brzo stala moji nejoblíběnější v Torontu, a u které do dneška zakláním hlavu a zírám na tu neuvěřitelně impozantní železobetonovou hromadu.

Letošek byl rokem spousty nových zážitků a vjemů. Už od začátku jsem byl v podstatě v jednom kole, zvykal jsem si na prostředí nové firmy, sháněl bydlení a pomýšlel na to, co tu budu dělat bez Kiki, která se rozhodla, naštěstí dočasně, jet zpět do Čech.

Naučil jsem se řídit na nejrušnější dálnici v Kanadě, na silnici, která má až dvanáct pruhů jedním směrem. Po každodenním dojíždění do práce do blízkého města Mississauga jsem zjistil, že se vůbec nemá cenu rozčilovat, když řidič přede mnou odmítne použít blinkr nebo rozsvítit světla v šeru a prostě se s tím smířit a ani na setinu nepolevit z pozornosti.

Potkal jsem celou řadu zajímavých lidí, z různých kultur a vyznání a hltal jejich pohled na svět. S kolegou, který jen před nedávnem s rodinou odešel z Turecka před terorem Erdogana, jsem diskutoval o náboženství, protože v něm pomalu uhasínal plamen Islámu a sledoval jsem jeho boj s zařazením mezi islámské Turky v Kanadě, kteří to nedokázali pochopit. Sám si také nebyl jistý v jaké víře vychovávat svého syna a ukázal mi, že i ateismus, absence víry, je vlastně také volba, kterou za naše potomky děláme. Také mi připomněl jak důležitou roli hrálo Turecko respektive Osmanská říše ve formování moderní Evropy.

Můj šéf byl ruský žid, který do Kanady odešel už jako sedmiletý. Od něj jsem sondoval jak třeba nahlížejí dnešní Rusové na satelitní státy jakou byla naše republika. Poslouchal jsem vyprávění o brutální šikaně ruských židů v porozpadové a pokrokové Moskvě nebo o tom jak do Kanady pašovali ručně tkané koberce, jelikož to bylo to jediné, co jim režim dovolil ze země odvézt.


Další Rus v týmu přišel do Kanady teprve nedávno a popisoval Rusko jako zemi až do morku kostí zkorumpovanou a kroutil hlavou, jak neuvěřitelně zmanipulované ruské obyvatelstvo je a jak moc je Putin v jeho rodné zemi oblíbený. Je přesvědčený, že bude Putin vládnout minimálně do smrti, jestli ne i po ní. Sám se prý do Moskvy už nikdy nevrátí.

S dalším kolegou, který odešel z Ukrajiny po nedávné ruské invazi, pak často probírali i akutální dění po anexi Krymu a jakou roli jaká země hrála. Sám přitom s rodiči bydlel jen několik bloků od náměstí Maidan, kde se odehrály krvavé demonstrace. Uvědomil jsem si za jakých okolností někteří lidé opouští svoje země a maličko se zastyděl, za svoje malicherné důvody. Bylo zvláštní pozorovat to jemné napětí a zároveň respekt, který mezi sebou kolegové z tak odlišných světů ctili.

Dalším spolupracovníkem byl muslim z Libanonu, který mi vyprávěl o složité situaci moderních muslimů. Vyprávěl mi, jak jsou už malé děti ve školkách v jeho zemi učeny nenávidět Izrael nebo jaký zvuk dělá roj izraelských raket leticích na vaše rodné město. Popsal mi, na kolika místech i v jinak velmi tolerantní Kanadě je stále viditelná náboženská diskriminace, o niž jsem neměl tušení. Popisoval mi jakou marnost a lítost cítí po každém novém teroristickém útoku a vysvětloval mi jak těžké pro něj bylo se naučit arabštinu jako druhý jazyk, protože byl narozený v Kanadě.

Sedět s těmihle lidmi u jednoho stolu a obědvat každý den mi pomohlo získat větší rozhled a pochopit, jak různé kultury na různé věci nahlížejí z různých úhlů. Uvědomil jsem si taky, že i my Češi,


co se považujeme za velmi sofistikovaný národ, jsme v některých věcech až barbarští a vůbec si to nepřipouštíme, i když rádi ukazujeme na chyby jiných - „nepřizpůsobivých“.

Moje kariéra za letošní rok nabrala úplně nových rozměrů. Najednou jsem měl před názvem pracovní pozice „senior“ a cítil jak mě v práci už vidí jinak. Už jsem nebyl jen někdo, kdo se pořád učí, ale najednou se mě kolegové ptali na moje názory a pozorně poslouchali, jak bych daný problém řešil zrovna já. To mi pomohlo nabrat trochu sebevědomí. Ze všech stran se najednou začli hrnout nabídky všemožných lovců talentů a já nakonec na podzim jedné podlehl a změnil zaměstnání.

Vyzkoušel jsem si tedy i jak blbý pocit člověk má, když opouští kolegy a firmu, která mu pomohla se postavit v novém místě na nohy. Nakonec jsem ale rád, že jsem to udělal. Nová práce je daleko blíž a je zajímavější. Navíc jsem se dostal v podstatě na vedoucí pozici v projektu a nová odpovědnost a vyšší tempo mi náramě vyhovuje. Od práce z Montrealu se mi, díky velké dávce štěstí, za ten jeden rok taky povedlo si ztrojnásobit plat.

S tím přišla i stinná stránka – inflace životního stylu. Už nebydlíme ve sklepě ale v mrakodrapu s bazénem, už jsme líní si občas uvařit a necháme si jídlo dovézt, už máme i hlouposti, které nepotřebujeme a v malém bytě vymýšlíme stále nové způsoby kam ty krámy uložit. Naštěstí jsme peníze utratily i za spoustu zážitků a těch mi líto nebude nikdy. O výletech jste si snad přečetli v předchozím článku od Kiki. Vánoce budeme trávit lyžováním ve Vermontu, což je něco, o čemž by se mi před lety ani nesnilo.


Letos jsem se také poprvé cítil v Kanadě více doma, než v České Republice. Toronto mi přirostlo k srdci velmi rychle. Přestože je Montreal krásné město, bylo mi Toronto hned bližší. Rychleji jsem se ve středu města zorientoval a zapamatoval jména ulic. Se svojí angličtinou si tu bez problémů vystačím a už se tu vůbec necítím jako cizinec. Toronto je ještě barevnější a otevřenější než Montreal a pořád se tu něco děje. Navíc jsou místní obyvatelé velmi bohatí a tak poptávají luxus, který v menších městech neexistuje. Například, přestože nemá Toronto oceán, tak má největší a nejlepší trh s čerstvými rybami a mořskými plody v Kanadě. Ty sem vozí expresem, letecky, přímo z míst výlovu.

Na tenhle rok asi jen tak nezapomenu, hodně se toho změnilo a byla to prostě jízda. Nechci to ale moc zjednodušovat. Nedařilo se úplně ve všem a ne všechno bylo tak růžové, jak to možná na první pohled vypadá. S Kiki jsme se po letech málem rozešli, protože jsme pořádně nevěděli, co chceme dál v tom životě dokázat. Stále se mi taky nepodařilo udělat si jakékoliv nové přátele mezi Kanaďany, i když pár nových českých přátelství přibylo a moc si jich cením. S novou zodpovědností v praci navíc přibývá stresu, kterého se vůbec neumím zbavovat. Prostě cítím nekonečné napětí, které nikdy neustává. Pořád mám pocit, že nemůžu být v tom co dělám, tak dobrý, jak se všichni tváří, a že jsem jen součástí nějaké Truman show a každou chvíli někdo řekne, že to bylo všechno jen nastrčené. Letos jsem taky skoro úplně přestal číst, což je mi moc líto. Radši tupě zírám na stupidní seriály a mám problém se zvednout z gauče. Navíc se mi vůbec nedaří pravidelně dopřát tělu nějakou fyzickou aktivitu a už se to na něm zjevně podepisuje.

To skoro zní jako bych si psal novoroční předsevzetí, že? Je pravda, že bych moc rád za rok ode dneška psal, jak jsem to všechno otočil a už nemusím nic špatného zamlčovat! Všem mým věrným i nevěrným čtenářům přeji ať se jim v novém roce daří ve všem co si usmyslí. Rád uvítám i nové čtenáře, můžete sem nasměrovat kohokoliv. Nechci nic slibovat, ale možná budou chodit články trochu častěji. Merry Christmas!

Vojta