29. 12. 2017

Jak si Kiki našla novou práci

Dlouho očekávaná chvíle nastala - našla jsem si práci. Je to super úspěch, i když to samozřejmě nechci zakřiknout, tak se mi ani do psaní tohohle článku nejdřív moc nechtělo. Ale po zkušební době už z toho nebudu tak nadšená, takže je asi pravý čas se do toho pustit. Kdo si všiml, že se náš blog dá nově rozumně číst i na mobilu, má u mě bludištáka! V. Začalo to krátce po tom, co jsem přijela zpátky za Vojtou do Toronta (v květnu). Moc jsme nevěděli, co se mnou. Byla možnost jít tady do školy, ale to je drahá a navíc i dost časově náročná záležitost. Pokud bych chtěla dělat strojařinu, tak bych musela složit nějaké zkoušky, a pak si hledat práci v industriálních zónách, které jsou docela daleko za městem. Mohla jsem si najít nějakou normální práci, na kterou bych nepotřebovala žádné speciální znalosti - dokonce jsem i byla na pohovoru, ale na poslední chvíli jsem vycouvala, protože nebylo jasné, jak dlouho by mě bavila práce recepční. Vymýšleli jsme, co bych mohla dělat, až jsme rozhodli, že bych se mohla naučit programovat. Je tady spousta pracovních příležitostí a navíc mi Vojta může vysvětlit některé věci, kterým nebudu rozumět.

V půlce května jsem se pustila do studování online kurzů o front-end web developmentu (tvoření webových stránek). Začala jsem chodit na “meetupy”, to jsou skupiny lidí se stejnými zájmy, kteří se jednou za čas scházejí, a snažila jsem se navázat kontakty s lidmi, kteří pracují v IT. Meetupů o programování je tady opravdu hodně, akorát jsem zakrátko zjistila, že se v těch skupinách objevuje dost lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako já - učí se programovat a hlavně hledají kontakty, aby si dokázali brzy najít práci. Tak jsem si takhle chodila aspoň procvičovat angličtinu.

Hodně se zdůrazňuje, že nejlíp se člověk učí programovat, když to pořád trénuje a pracuje na vlastních projektech. Tak jsem to zkoušela. Mám pár projektů (ani jeden není dokončený) a doufám, že si jednou najdu čas vymyslet další . S Vojtou jsme spolupracovali na projektu Neftlixánek, je to webová stránka, na které se poměrně snadno dá vyhledat dobře hodnocený film, který dávají na Netflixu - to je taková televize, kde se dá kdykoliv koukat na cokoliv.

Od začátku mého pracovního snažení jsem rozeslala asi 75 životopisů, z toho se mi ozvaly čtyři firmy a ve dvou jsem pokročila do posledního stadia pohovoru. S firmou, ve které teď pracuju, jsem měla asi hodinový pohovor přes Skype, kde jsme si povídali o projektech, na kterých pracuju.


Hned si mě pozvali na pohovor do kanceláře, kde mi dali na zkoušku naprogramovat nějaké základní věci. Nezvládla jsem to úplně podle mých představ, ale dokončila jsem to zadání doma a poslala jsem jim výsledek. A hned na další den mě pozvali na pohovor s majitelem firmy, kde jsme se jenom domluvili na nástupu, a bylo vyřízeno.

Pracuju teď tedy jako front end developer v malé firmě, co se zabývá managementem věrnostních programů. Ve firmě je nás celkem dvacet. V kanceláři tady v Torontu nás je šestnáct, z toho jenom dvě jsme holky. Zatím se mi tam moc líbí, protože máme skvělý kolektiv. Vypadá to dokonce, že mají nějakou představu o mých schopnostech a dokáží je využít tak, abych se přitom toho ještě spoustu naučila. Zatím tam pracuju měsíc, tak snad budu takhle nadšená i v budoucnu. Nejlepší na té párty bylo vystoupení kouzelníka! :) V. Také jsme měli sváteční večírek (ne Vánoční, protože někteří kolegové slaví chanuku), Vojta tam šel se mnou, tak omrknul, jestli je ta firma co k čemu.

Na začátku jsem psala, že ta moje práce je super úspěch, tak bych mohla taky vysvětlit proč. S Vojtou jsme stanovili termín, že bych se měla pokusit najít práci do Vánoc, a pokud se mi to nepovede, tak bych mohla znovu přehodnotit, jestli by mě to programování vůbec bavilo. Takže cíl je splněn s měsíčním předstihem, navíc se mi povedlo během půl roku změnit obor a naučit se hodně nových věcí. Mám z toho radost, i když skutečná práce teď teprve začíná.

Kiki