Jak jsem dělal řidičák

Když jsme se před rokem stěhovali do Toronta, nastupoval jsem do nové práce a v plánu bylo, že budu dojíždět do Missisaugy ke klientovi firemním autem. Honem jsem si proto musel vyřídit ontarijský řidičský průkaz.

Bohužel, v Kanadě vám český řidičák moc neposlouží. Ve většině provincií s ním můžete řídit pouze tři měsíce od příjezdu a navíc pouze pokud jste v Kanadě jako turista. Nějaký mezinárodní řidičák je podle mých zkušeností nezajímá a to, že by měl dle nějaké osmdesát let staré mezinárodní dohody platit rok, už vůbec ne.

V Ontariu funguje systém tzv. “graduated licensing”, což znamená, že jako nový řidič postupně získávate “levely”, které vám dávají více oprávnění. Hodně se to tím liší od Česka. Například vůbec není povinné jít do autoškoly, i když tady taky existují. Je to super v tom, že vás může legálně učit řídit váš rodič nebo třeba kamarád.

Bohužel, český řidičák za ten kanadský nejde jednoduše vyměnit. Je to dost zvláštní, protože třeba německý řidičák vyměnit lze a dokonce i britský a australský, přestože řídí na druhé straně silnice. Pokud tedy nemáte řidičák z jedné z těchto zemí, budete si muset řidičák v Kanadě dělat nový. Naštěstí ne úplně od nuly.

Levely řidičáků jsou v Ontariu tři, od nejhoršího po nejlepší dle následující tabulky:


Level Omezení Podmínky udělení
G1 Pouze v doprovodu, nesmí vůbec na dálnici Psaný test
G2 0 promile alkoholu, smí sám i na dálnici Rok řízení s G1 + Krátká jízda
G 0.08 promile alkoholu Rok řízení s G2 + Dlouhá jízda

Češi musí začínat od G1, stejně jako kdokoliv, kdo nikdy neřídil. Pokud ale mají český řidičák mohou naštěstí přeskočit čekací doby na další level. Funguje to následovně: Pokud vám stačí úroveň G2, musíte dodat úředně ověřený překlad českého řidičského průkazu. Pak uděláte test na G1, zkoušku na G2 a máte hotovo.


Pokud chcete rovnou na G, pak si musíte sehnat jak překlad řidičáku tak i tzv. Výpis z evidenční karty řidiče a nechat si to ověřit na českém konzulátu. Získání tohohle lejstra je dobrodružství samo pro sebe, protože z Kanady o něj požádat nejde. Musíte poslat někoho z plnou mocí pro něj v Česku. Konzulát navíc ověří pouze originál, takže vám to někdo bude muset poslat poštou. Proto pokud plánujete v Kanadě řídit, doporučuji si tenhle papír rovnou přívézt s sebou. Potom ho odnesete na Service Ontario, kde vám započítají řidičskou zkušenost. Pak uděláte test na G1, zkoušku rovnou na G a máte hotovo.

Moje získání G2

Já jsem se nikdy nepovažoval za nějakého super řidiče. Ani jsem vlastně nikdy nevlastnil auto. A protože jsem potřeboval mít jistý řidičák co nejrychleji kvůli práci, rozhodl jsem se jít cestou menšího odporu a zkusit nejdříve jen G2. Jelikož jsem v Kanadě nikdy neřídil, zamluvil jsem si jednu jízdu od českého majitele autoškoly (Miloš Janek). Bylo to super, protože mi vysvětlil hlavně rozdíly mezi řízením tady a v Česku.

Ve většině Kanady můžete odbočovat na červenou do prava. Stačí zastavit jako na stopce, dát všem přednost a pak odbočit. Na hodně ulicích jsou také tzv. 4-way stops. Stejně jako v USA tu totiž není žádný pojem hlavní a vedlejší ulice, takže křižovatky se řeší tak, že se dají na všechny strany stopky. Řidiči po příjezdu na křižovatku zastaví, koukají na sebe, pak na sebe slušně mávají a pouští se tak dlouho, než jednomu z účastníků dojde trpělivost. Většinou to ale funguje překvapivě dobře.

Naučil jsem se taky správně odbočovat na křižovatce doleva. To se určitě v Česku učí, ale já si nikdy nebyl jistý, kde smím stát, když dávám přednost protijedoucím, a tady to mají přesně dané. Na dálnici je pak důležité správně najíždět, sjíždět a při každé změně pruhu kontrolovat slepé místo, kam není vidět v zrcátku.

Test na G1 jsem musel dělat jako každý, je to ABCD test, kde je správně vždy jen jedna možnost, je to docela jednoduché. Pár otázek na značky, pár na křižovatky a nějaké předpisy a je to.


Po úspěšném splnění máte hned úroveň G1 a můžete řídit v doprovodu kohokoliv s úrovní G a alespoň čtyřmi lety praxe. To je super právě pro rodiče, co chtějí učit řídit svoje děti a ušetřit za autoškolu. Je jen možná trošku zvláštní, že člověk vlastně může řídit, i když nikdy neseděl za volantem.

Pak jsem si vybral zkušební centrum na jízdy. To je trošku problém. Ontario v rámci redukce nákladů outsourcovalo tyhle zkušební centra nějaké soukromé firmě (DriverTest), která naprosto nezvládá splňovat poptávku. Na jízdy se čeká celé měsíce. Můžete si ale prý zaplatit nějakého “hackera”, který vás do systému dostane do týdne. Můžete se podívat jaká centra mají vyšší úspěšnost. Určitě bych nedoporučoval dělat zkoušky třeba v downtown Toronto, protože řídit v downtownu je prostě mnohem těžší než v nějakých suburbs.

Nastal den mé řidičské zkoušky. Na tu můžete dorazit v jakémkoliv pojízdném autě, nemusí ho vlastnit autoškola. Může to být automat i manuál. Já ale ještě žádné neměl, takže jsem jel v tom samém, ve kterém jsem se učil. V autě s vámi pojede pouze zkušební komisař, instruktor z autoškoly musí počkat.

Zkouška se skládala z objetí jednoho bloku, tříbodové otočky a podélného parkování. Hodně jednoduché, myslím, že bych to býval zvládl i bez té přípravy. Musíte si dávat pozor na to, ať pořád točíte hlavou ze strany na stranu jako že kontrolujete dopravu a pak kontrolovat rychlost. To je trošku problém protože jet o 5 km/h méně než limit je chyba, ale zároveň rychlost nesmíte vůbec překročit. Člověk pak neví jestli kroutit hlavou, nebo sledovat celou cestu jen tachometr.

Moje získání G

Po pár měsících řízení jsem se rozhodl, že si dodělám nejvyšší level, protože ten má neomezenou platnost narozdíl od G1 a G2, které platí pouze pět let. Firemní auto mi měli brzo sebrat, tak byl nejvyšší čas. Opět jsem se objednal na zkoušku, ale už jsem si před ní nezaplatil žádné jízdy. To bylo možná trošku chyba. Zkouška na G trvá asi 30 minut a součástí je i jízda po dálnici a dva nájezdy a sjezdy.


Při nájezdu na dálnici jsem vedle sebe neměl volný pruh a protože mi docházel připojovací pruh, zpomalil jsem pod 100 km/h a až pak jsem se připojil. To je považováno za hrubou chybu, protože riskujete, že omezíte někoho na dálnici. Navíc jsem se nerozhlížel pořádně na křižovatkách, kde jsem měl zelenou.

Musel jsem tedy jít na další pokus. Na ten jsem zase čekal několik týdnů a pak další asi 3 hodiny měl komisař zpoždění na místě. Byl to pohodový chlápek z Polska, který si se mnou nenuceně povídal celou cestu. Ke konci se mě zeptal, jestli jsem prý po prvním nezdaru brečel, že my namyšlení Evropani velmi špatně neseme, když nám někdo řekne, že neumíme řídit. Tak to jsem se musel trošku smát. (Protože měl skoro pravdu :D)

Po zkoušce mi řekl, že řídím slušně a mám splněno. Chtěl vědět, jaký komisař mě nenechal minule projít. Když jsem mu řekl, kdo to byl, tak řekl, že ho zná, a že to určitě bylo tím, že je ten komisař černoch a já běloch, že prý bělochy projít nenechá. Dost mě tím zarazil, protože se v Kanadě s rasismem vůbec nesetkávám, tak by mě to ani nenapadlo.

Popravdě řečeno si myslím, že jsem to prostě po druhé odřídil mnohem líp. Komisaři totiž mají oblíbené trasy, které mění jen minimálně, takže si můžete celou cestu natrénovat v podstatě nazpaměť, zjistit si kde je jaká maximální rychlost, nebo kde je construction a musíte dát víc pozor.

Abych mojí zkušenost trošku vyvážil, tak znám minimálně dva lidi, kteří do Ontaria přijeli a šli si udělat rovnou G bez jakékoliv přípravy a dali jim to. Tím ušetřili poplatek za tu zkoušku na G2, protože budete mít jen jednu jízdní zkoušku a test. Je to taky asi trošku o štěstí na jakého komisaře narazíte.

Neváhejte nám napsat, kdybyste měli jakýkoliv dotaz k řidičáku v Ontariu a nezapomeňte se přihlásit k odběru článků ať vám ten příští neuteče!

Vojta