15. 7. 2018

Těžký život imigranta

Takhle odpověděl starší pán na otázku “Jak se ti daří?” před dvěma lety v Montréalu na Česko-slovenském bazaru. Rozhovor dvou českých imigrantů jsem zaslechl jen náhodou ale ta zvláštní věta se mi vyryla do paměti. Pán, co na otázku takto odpověděl, emigroval z Československa jako řada jiných v roce 1968 a v počátcích to měl v lecčem těžší než imigranti dnešní doby jako jsme my. Snad se ale nějaké to štěstí nakonec dostavilo - stal se uznávaným profesorem matematiky na quebecké Université Concordia v Montréalu a v současnosti si užívá zaslouženého důchodu.

Kdybychom imigrovali třeba do Kambodži, asi bychom se po třech letech ještě jako doma necítili. Ale v západních zemích si člověk zvykne velmi rychle. Nejdříve jste ze všeho vykulení jako prcek v hračkářství. Ano, budovy jsou tu až do nebe! Ale když přestanete zaklánět hlavu, už vám to ani nepřijde. Za dva měsíce už zapadnete do rutiny. Ráno vstanete, jdete do práce, večer domů, večeře, něco si číst a pak do postele. O víkendu možná vyjet někam do přírody? A všichni tu mluví nějakou divnou cizí řečí, ale když si sednete na pláž u jezera s pár českými kamarády, nikdo vás nepřesvědčí, že nejste na Mácháči. Často si s Kiki musíme připomínat, že jsme to vlastně dokázali. Jsme v Kanadě!

A je tu skvěle. Oba máme práci, která nás moc baví. Já dojíždím za 7 minut na koloběžce po nádherném pobřeží jezera Ontario a Kiki pěšky za 20 minut. Z okna v práci můžu pozorovat přílety na letiště Billy Bishop a lodní dopravu v přístavu. Pracuji od osmi do čtyř, ani minutu přesčas. Dělám, co se mi řekne jak nejlépe umím a to je asi nezvyklé, protože je se mnou šéf neuvěřitelně spokojený. Nedávno jsem byl povýšen na pozici vedoucího týmu a dělám pohovory - sestavuji si vlastní tým.


Život je tady vskutku idylický, ale poslední dobou si uvědomuji, že to není vůbec Kanadou. Není žádný důvod, proč by nám stejně dobře nemohlo být Česku. A to je zásadní změna v postoji. Dříve jsem byl zapřísáhlý, že se domů nikdy nevrátíme. Dnes se na to dívám jinak. Pokud bude třeba, pokud už tu nebudem spokojeni, pokud nás bude něco do Česka volat, proč bychom se nevrátili? Ale myslím si, že člověk se musí naučit být šťastný tam kde je. Nemůže pořád myslet na tu trávu kdesi zelenější. Každé místo bude mít své pro a proti.

Do Kanady jsme mířili hlavně kvůli geopolitické situaci Česka a ta se dle mého názoru mění jen k horšímu. Jenže ne všichni se mnou souhlasí, nebo to pro ně není tak důležité a tak nám mizí jeden český kamarád za druhým. Poznali jsme tady opravdu skvělé lidi, se kterými každou chvíli něco podnikáme, ale pořád se nad tím vznáší ta hrozba toho, že odjedou zpět do vlasti. Někomu se stýská po rodině, někomu po českém rohlíku, někdo zase nemůže najít dobrou práci. Každý důvod dává v dané situaci perfektní smysl a tak těžko rozmlouvat. Navíc je něco jiného tu být sám nebo tu být v páru. S Kiki se o sebe můžeme v zájemně opřít a podržet. Jsme na všechno dva a to malé Česko si děláme doma a stačí nám. Člověk tu je holt v jednom kole recyklace přátel a ti co jsou tu delší dobu by mi určitě dali za pravdu.

Už dva roky plánuji napsat článek o tom, co mě na Kanadě štve. Jak tak si to ale pročítám, zjišťuji, že mě štve méně a méně věcí. Brzo už pro mě bude problém srovnat Kanadu s Českem a to i třeba proto, že v Česku se čas nezastavil a je to tam už také někde jinde, než když jsem emigroval. Tak ten článek už asi nikdy nenapíšu. Už mi i ta osolená zmrzlina začala chutnat, děr okolo dveří už si nevšímám a zima mě vůbec nerozhází. Určitě je tu také řada pozitiv, která nevnímám a rychle bych si na ně v Česku vzpomněl. Ostatně na to přišli jedni známí, teď jen dočasně ve vlasti. Píšou, proč se prý všichni lidé na ulici tváří tak strašně naštvaně?

A tak si žijeme ten náš obyčejný těžký život imigrantů v obrovském ale krásném Torontu. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou tohle místo stane mým domovem, ale jinak už bych ho nenazval.

Vojta