Jak jsme si koupili dům

Vítejte zpátky, milí čtenáři. Už dlouho se vám chystám napsat o tom, jak jsme si v Kanadě koupili dům. Došlo k tomu už v květnu tohoto roku a od té doby rozjímám, jak vám to mám podat. A dnes je krásný podzimní den a já sedím s čajem u našeho vlastního krbu. Nejvyšší čas se do toho pustit.

O koupi nemovitosti jsme uvažovali už před lety, když jsme ještě bydleli v Torontu. Nakonec z toho však sešlo a to hlavně kvůli vysokým cenám v dojezdové vzdálenosti. Ono s těmi cenami je to vůbec zajímavé. Asi sami víte, že se z nemovitostí po celém světě stává investiční produkt. Ceny raketově rostou a já nechám na ekonomech, aby nám vysvětlili proč. Kanadu tenhle fenomén samozřejmě neminul a obzvlášť v Torontu a Vancouveru už se ceny vymykají z dosahu střední třídy.

A tak najdete hory informací o tom, jaká je to investiční bublina, která co nevidět splaskne a zbydou nám všem jen oči pro pláč. Jenže takové řeči už se vedou deset let a kdo si před deseti lety v Torontu koupil malý byt v centru už je za vodou. A i ten, kdo si ho tam koupil předloni, si dnes píská. Na druhé straně najdete i hory informací o tom, že investice do bydlení je to nejlepší, co můžete s penězi udělat, a že si máte nejlépe vypůjčit od všech rodinných příslušníků a co nejrychleji skočit do padesátileté hypotéky. Realitní trh totiž přece může jít jen nahoru a je to ta nejbezpečnější investice.

My jsme se k tomu nakonec snažili postavit tak nějak pragmaticky. Faktem je, že hledat nájem v Kootenays a vůbec v Britské Kolumbii je očistec. Nabídek je málo, ceny nejsou nejlepší a minimálně polovina pronájmů nám nedovolí kočku. Návrhy na odstranění alespoň toho jednoho chlupatého problému Kiki kategoricky zamítla. A když už něco najdete a spokojeně se zabydlíte, nikdy nevíte jestli vám rok na to majitel nevypoví smlouvu a můžete hledat nanovo.