Jak jsme se vrátili do Česka

Po sedmi letech v zahraničí se nám občas stýská po domovině. Vždycky nám s tím pomohlo se na chvilku vrátit, i když ty návštěvy nejdou vždy podle plánu. Dokážete si asi představit, že když se člověk snaží dohonit rok a víc odloučení a navíc to celé vměstnat do pár týdnů dovolené, je to opravdu hektické. Jinak tomu nebylo ani letos v květnu, kdy jsme se na měsíc vrátili do Česka.

S rodinami a přáteli už jsme se neviděli přes tři roky. Sice bylo původně v plánu jezdit domů každý rok, ale bohužel nám to naposled překazil virus, takže pauza byla delší, než jsme chtěli. Dokonce natolik dlouhá, že jsme se mezitím stali dvojnásobným strýčkem a tetičkou! Proto jsme honem kupovali letenky hned jak pandemie po Novém roce trošku polevila. Vybrali jsme pro jistotu ty nejlevnější, protože co kdyby byl let zrušen! A světe div se, svět se do odletu nezbořil (i když měl a pořád má namále), a mohli jsme se vydat na naši strastiplnou cestu se třemi přestupy.

Let začínal přímo v kanadských Skalistých horách v Cranbrooku a hned první letadlo mělo skoro dvě hodiny zpoždění kvůli sněhové bouři v Calgary. Ne, že bychom nějak chvátali, ale další spoj jsme kvůli tomu nestíhali. Nakonec se nám podařilo náhradním letem dostat až do Londýna, ale tam bylo třeba změnit letiště před posledním letem do Prahy. Původně jsme si na ten přesun nechali štědrých pět hodin, ale to se kvůli dalším zpožděním smrsklo na pouhou hodinu a půl. Hodinu a půl na přesun z Heathrow na Stansted, což autem trvá skoro hodinu mimo špičku, byl tedy zážitek sám o sobě.

Po sprintu z letiště jsme skočili do prvního taxíku a rychle řidiči vysvětlili, že na to musí vážně šlápnout. Bylo to přesně jako ve filmu. Odpověděl nám, že to asi nedáme, ale že pro to udělá všechno. A už se jelo. Myslím, že jsme cestou porušili asi sedmnáct dopravních předpisů a dorazili na další letiště přesně čtyři minuty po oficiálním zavření gejtu, což ale bylo pořád 26 minut před plánovaným odletem.