08. 5. 2017

Jak to vlastně všechno bylo?

V tomhle článku bych rád zrekapituloval proč jsem v Kanadě, kam se poděla Kiki a jak to vlastně všechno bylo.

Už po návratu z Texasu v roce 2010 jsem byl rozhodnutý, že chci žít v USA. Moc se mi tam líbilo a přitahoval mě způsob jejich bezstarostného konzumního života. Chtěl jsem se tam rovnou vrátit na vysokou školu ale z finančních důvodů to nebylo reálné.

Spokojil jsem se tedy se školou v ČR, ale už tehdy bylo mé rozhodnutí o studijním oboru ovlivněné touhou dostat se do USA. Vybral jsem si proto obor technický - snadno přenositelný. Nechtěl jsem nikdy vyloženě programovat, tak jsem šel trošku odlišnou cestou, která mě však k programování stejně nakonec přivedla. Je to totiž cesta “nejmenšího odporu”.

Během let na škole jsem se také snažil rychle nabrat praxi, abych hned po škole mohl uvažovat o práci v zahraničí. To se mi podařilo a jedna česká firma mě zaměstnala na flexibilní úvazek při studiu. Byl to zásadní zlom, protože kromě toho, že jsem poprvé v životě měl nějaké peníze, jsem navíc vstřebával hromadu zkušeností z mého oboru.

Na USA mně vždycky vadilo jejich vnitřní politické uspořádání, zahraniční politika, kolabující zdravotnický a vzdělávací systém a také ten přehnaný, všudypřítomný patriotismus. Uvědomil jsem si, že to možná nebude až tak ideální místo k životu. Začal jsem se ale zajímat o jejich severního souseda, který má na první pohled všechny výhody USA ale skoro žádné nevýhody. Teď už vím, že není všechno zlato co se třpytí, ale až tak moc jsem se nemýlil. Moje pozornost se stočila na Kanadu.

No a já chtěla do Kanady, protože mi to vyšlo v dotazníku na Fejzbůku!

Kiki

Hned jsem začal zjišťovat, jak se do ní dostat a to nejlépe natrvalo. Narazil jsem na program Express Entry a ostatní cesty k imigraci a rovnou celou myšlenku na Kanadu zavrhl, protože v té době se do ní dostat zvenku bylo pro mě stejně nemožné jako do USA. Říkal jsem si, že tedy dokončím školu, budu pár let pracovat v ČR, a pak se na to znovu podívám.


Kiki ale pak čirou náhodou našla program Working Holiday, který umožňuje každý rok asi tisícu Čechům jet do Kanady na rok pracovat v libovolném oboru. Praxe z Working Holiday se navíc počítá do tzv. Canadian Experience a tím zvyšuje šance na případné získání trvalého pobytu. Na nic jsme nečekali a hned jsme se začali připravovat na přihlášení. Zbytek tohoto příběhu znáte z prvních příspěvků na tomto blogu.

Důležité je zdůraznit, že jsme věděli, že v Kanadě chceme zůstat ještě před tím, než jsme do ní vůbec vkročili. Při všech našich mnohdy poněkud zvláštních rozhodnutí jsme měli na paměti jediný cíl - dostat trvalý pobyt. Důvod, proč jsme o tom rovnou nepsali takto na rovinu byl ten, že jsme to nechtěli zakřiknout a stát se dalšími, kterým se to “nepovedlo” a taky ten, že kanadští imigrační úředníci mají právo vám zkontrolovat vaše veškeré aktivity na internetu i mimo něj a pokud vás vpouští do země jako turistu nebo na rok, tak si chtějí být jistí, že zemi po stanovené lhůtě opustíte a nezůstanete pracovat nelegálně. O našem velkém plánu v té době myslím nevěděli ani naši nejbližší.

Kiki tu se mnou teď není, protože byla tak trochu obětní beránek. Potřebovali jsme se dostat z Quebecu, který má vlastní (pomalý a limitující) imigrační program, ale obě naše pracovní povolení byla vázaná na quebecké zaměstnavatele. Našli jsme naštěstí “trik” (zcela legální), pomocí něhož lze získat pro partnera otevřená pracovní víza přímo na hranicích a rozhodli jsme, že je dostanu já. Tím pádem ale Kiki po přestěhování do Ontaria ztratila možnost v Kanadě legálně pracovat. Odjela radši do ČR, než se nám vyřídí trvalý pobyt, jelikož se nechtěla cítit jako příživník.

Trvalý pobyt nám schválili o čtyři měsíce dříve, než jsme čekali a asi o dva týdny potom, co Kiki odjela. V tom jsme měli štěstí a zároveň trochu smůlu. Kiki si mezitím totiž našla v ČR zajímavou práci a nechtělo se ji hned tak odjet zase do Kanady. Nakonec ale všechno snad dobře dopadne, protože na konci května má Kiki konečně přijet na dobro.

Jak vidíte, cesta to byla velmi náročná a motivace možná pro někoho podivná, ale vše už je konečně za námi. Získat trvalý pobyt za rok a půl po příjezdu je poměrně rekordní čas a nejlépe to ocení ti, kteří už se o to sami třeba pokoušeli. Pro zajímavost nás celý ten proces včetně všech poplatků za všechny víza, ověřené kopie,


překlady a právnické porady stál téměř 100 000 Kč a to nepočítám desítky hodin strávených studiem kanadského imigračního práva. Rozhodně to není tak, že v Kanadě stačí pár let “zůstat” a trvalý pobyt dostanete automaticky. Naopak, drtivá většina lidí se po WH musí vrátit do ČR, i když by zůstali rádi.

Teď už jen zbývá jediné. Vybudovat si v cizí zemi nový život a hlavně být spokojení. Máme povinnost vůči sobě samým si to tady pořádně užít, protože jinak jsme přece mohli zůstat doma! Moc děkuji všem, kteří nás na naší cestě podporují ať už jde o naše rodiny nebo naše přátele v ČR i v Kanadě.

Vojta