Večerní škola programování

Ještě než jsem si našla práci jako programátor, doslechla jsem se o místní večerní škole programování, která má účastníkům pomoct nastartovat kariéru v IT. Je to škola zaměřená na marginalizované skupiny, což znamená, že se tam nemůže přihlásit nikdo, kdo se identifikuje jako muž (ano, s těmi pohlavými to tu máme trošku složitější). V kurzu se učí pokročilé programování webových stránek a celý kurz je zdarma.

Přihlásila jsem se tam zhruba před dvěma lety, ale neprošla jsem ani prvním kolem výběrového řízení. Před Vánoci jsem náhodou zjistila, že přihlášky do kurzu jsou znovu otevřené. Protože mi ta škola pořád ležela v hlavě, řekla jsem si, že to zkusím znovu. Protože Vojtovi se ta škola úplně nezamlouvá, pod rouškou tmy v pět hodin ráno jsem potají vyplnila přihlášku. Vybrali mě do užšího výběru, v druhém kole přijímacího řízení došlo na řešení technických problémů. Krátce po jejich odeslání mi přišlo rozhodnutí, že jsem přijatá do kurzu. Musela jsem tedy s pravdou ven a oznámila jsem Vojtovi, že následující tři měsíce bude mít dvakrát v týdnu večer sám pro sebe.

Přijali nás 12 z celkových asi 140 přihlášených. Protože je kurz zdarma, hodiny se odehrávají v kancelářích sponzorských firem - to jsou firmy, kterým se tenhle nápad líbí a darují prostředky k provozu školy. Na lekce jsme docházeli dvakrát týdně na tři hodiny, navíc jsme dostávali domácí úkoly, se kterými jsme měli strávit přibližně 10 - 15 hodin týdně. Pracovní vytížení mi trochu připomínalo náš Montréalský kurz francouzštiny.

Kurz byl fajn, urovnala jsem si tam některé znalosti, které už mám, přestala jsem se bát používat modernější programovací techniky a naučila jsem se novou technologii (React). Během kurzu měla každá z účastnic k dispozici osobního mentora. Všichni si to hrozně chválili, ale mně to moc nevyhovovalo. Schůzky s mojí mentorkou mi přišly jako totální ztráta času. Po tom, co mi poradila vyloženě špatně, jsem se snažila těm schůzkám spíš vyhýbat.